Můj příběh

Ahoj, jmenuji se Michaela

Jsem milovnice zvířat, přírody a zdraví. Jsem majitelkou 2 leonbergeřích princezen a „spolumajitelkou“ jedné něžné kříženky, 3 kočičáků a několika slepiček . A co je moje práce? Moje práce je můj koníček. Pomáhám svým čtyřnohým přátelům žít aktivní a spokojený život po boku svých milujících páníčků.

Touha být zvířatům na blízku mě provázela již od mala, ale teprve s prvním psem mě začala více formovat. Byl to můj velký učitel, neměli jsme to spolu vzájemně vždy jednoduché, ale byla to prostě moje první psí láska. Rozhodnutí, kam směřovat po střední škole, bylo tedy jasné – veterina.

Hodiny a hodiny šprtání se vyplácely a já zdárně postupovala a odkrývala všechna zákoutí fungování zvířecího těla. Od poloviny studia mi byla průvodkyní moje spřízněná dušička, leonbergeřice Andulka. Doprovázela mě na přednášky, dělala modelového pacienta na některých cvičeních a také trochu nespokojeně komentovala, pokud jsme se dlouho do noci učili a rušili ji v jejím spánku.

S Andulkou se ale moje směřování zase trochu pootočilo. Jak to? Stačil jeden psí tábor, seznámení s terapeutkami ajurvédy a já už se na celý komplex zdraví koukala zase jinýma očima, a to i na ten zvířecí. Najednou mi nějak nestačily pouze tabletky, injekce a ohromující chirurgické zákroky. Tím je ani v nejmenším nechci shazovat, ale mě lákalo zjistit, zda lze některé věci řešit jinak.

Začala jsem tedy už ke konci studia navštěvovat různé kurzy, kde se ke každému, ať už psímu, koňskému nebo lidskému „pacientovi“ přistupovalo individuálně a moje zaměření se především na pohybový aparát tehdy tak nějak vyplynulo samo. Vlastně už na škole se začala lehce rýsovat má budoucí „specializace“, a to vytvářením školního projektu – Vytvoření fotoilustračního návodu k rehabilitaci psů pro výuku studentů.

A co na to moje psí zlato? Věrně se mnou absolovalo všechny možné kurzy a semináře a byla a je mým trpělivým učitelem i modelem.

Škola dokončena a MVDr. v kapse, SUPER, ale mně bylo jasné, že to není konec a mé vzdělávání tím rozhodně neskončilo. Krátkou praxí jsem si ověřila, že klasická medicína nebude nic pro mě a vrhla se do objevování tajú rehabilitace a cvičení, akupukntury, tradiční čínské medicíny, chiropraxe, bylinek, energií a dalších technik. Zjištění, že čím víc toho vím, tím víc si uvědomuji, jak málo toho ještě znám a co všechno ještě potřebuji objevit a naučit se – to byl velký motor a zároveň i brzda na mé cestě.

Kromě kurzů a seminářů pořádaných v Čechách jsem měla možnost nastoupit na velké zahraniční instituty. Jedním z nich byl CRI se zaměřením na rehabilitaci psů v USA a CHI Institut se zaměřením na veterinární akupunkturu ve Španělsku. Potkala jsem spoustu šikovných a inspirujících lidí, terapeutů a měla jsem možnost doplnit si zase nějaké puzzlíky do své skládačky. Certifikáty CCRT (Certified Canine Rehabilitation Therapist) a CVA (Certified Veterinary Acupuncturist) už byly jen takovou příjemnou třešničkou na dortu.

Absolvovala jsem spoustu stáží, ať už v Čechách, UK, USA nebo Dánsku a z každé cesty jsem se vracela s pocitem – jako wow – jak jim to skvěle funguje a co všechno je možné! Každý měl svůj osobitý přístup, každý kladl důraz na něco trochu jiného a přece měli všichni spoustu společného. Tím nejhlavnějším byl však spokojený pacient. Jsem vděčná za každého z mých lektorů, každý mě něčím inspiroval, něco mě naučil a pomohl mi růst.

Když koukáte pod ruce všem těm skvělým lékařům a terapeutům, říkáte si: „No jasně, tak tohle je úplně jasný a jednoduchý.“ Určitě, ale pak přijde praxe a objeví se nervozita a pochyby. I já jsem si musela najít svou cestu, „styl“ a komunikaci s klientem, ať už tím dvounohým, tak i tím čtyřnohým. Jakmile si ale vše sedne, jak má, je to nádhera, radost a zážitek.

Na začátku studia se mě všichni ptali, proč jsem nešla na medicínu? Odpovídala jsem, že bych nechtěla pracovat s lidmi. Ano, tak jsem si to dříve myslela a když mi jeden skvělý pan doktor z univerzity tvrdil, že veterina je především o práci s lidmi, brala jsem to trochu s rezervou. Óóóó jak moc jsem se pletla. Miluju to! Mám ráda tu vzájemnou spolupráci s majitelem, s jeho chlupatým kámošem. Vím, že spolupracující majitel je skoro polovina úspěchu. Mám radost ze svých pacientů a klientů a jsem šťastná z jejich pokroků.